Odolnost začíná u obce

Veřejné debatě dnes dominuje umělá inteligence. Každý týden přináší nový model, novou investici a nový odhad, jak promění práci, ekonomiku i veřejnou správu. V tomto tempu ale snadno přehlížíme, že naše životy dál stojí na velmi fyzických věcech. Na vodě v kohoutku, elektřině v síti, teple v bytech, na místě, kam se lze ukrýt, a na lidech, kteří vědí, co dělat, když něco z toho přestane fungovat. Algoritmus za nás neevakuuje domov pro seniory ani nezajistí pitnou vodu pro celou čtvrť.

Skutečná krize přitom nezačíná na úrovni kraje ani v datovém centru. Začíná v konkrétní ulici, škole nebo nemocnici. První otázky dostává starosta. Stát se snaží připravenost posílit, například kampaní 72 hodin. Většina domácností na krizovou situaci ale připravená stále není. Rozdíl mezi tím, co stát od systému očekává, a tím, na co jsou připraveni lidé a obce, je podle nás jedním z podceňovaných bezpečnostních témat současnosti.

Krizová připravenost obcí bývá často vnímána především jako administrativní povinnost. Plán existuje, kontakty jsou v tabulce a odpovědnost nese kraj nebo obec s rozšířenou působností. Jenže kvalita celého systému do velké míry závisí na konkrétních lidech, na tom, jak kraj s obcemi pracuje, a především na tom, zda obec rozumí vlastnímu území. Odolnost proto musí vznikat i odspodu.

Které služby musí v obci fungovat i při několikadenním výpadku elektřiny? Kde se mohou obyvatelé ukrýt, pokud stálé úkryty dávno neexistují? Kdo jsou zranitelní lidé, o které se musí někdo postarat jako první? A jak se k nim dostanou informace, když nebude fungovat internet ani mobilní síť? Právě tyto praktické otázky by měly být základem skutečné krizové připravenosti každé samosprávy.

Zde se zároveň ukazuje jeden z paradoxů digitální doby – kybernetická závislost území. Řízení dopravy, vodárny, teplárny, varování obyvatel i komunikace krizového štábu stojí na digitálních službách, často na jediném dodavateli nebo datovém centru. Čím chytřejší město, tím důležitější je, aby umělo fungovat i v nouzovém, „analogovém“ režimu. Decentralizace a záložní postupy tak přestávají být pouhým technickým detailem a stávají se otázkou bezpečnosti.

Stejně důležitou součástí odolnosti jsou samotní obyvatelé. Ubývá komunitního zájmu, ochoty řídit se pokyny
i schopnosti vnímat riziko. Žádný krizový plán přitom nebude fungovat, pokud mu lidé nebudou rozumět a nebudou mu důvěřovat. Připravenost proto nespočívá pouze v technickém zabezpečení a správně nastavených procesech, ale také v komunikaci, spolupráci a budování důvěry mezi samosprávou a veřejností.

Odborné ukotvení přitom tato témata mají. Například skupina krizového řízení Univerzity obrany se dlouhodobě věnuje hodnocení zranitelnosti území, ukrytí obyvatelstva i cvičení krizových štábů a její metodiky míří přímo do obcí. Skutečnou hodnotu ale získají až ve chvíli, kdy se dostanou do praxe. Na papíře může být připravenost řady obcí
v pořádku. Plány jsou zpracované, dokumenty schválené a kontroly proběhly bez výhrad. Skutečná zkouška však nepřijde jako kontrola, ale jako několikadenní výpadek proudu v zimě, noční povodeň nebo porucha, která vyřadí vodárnu.

Samosprávám bychom proto rádi doporučili především pragmatický přístup. Vybrat několik hrozeb, které jsou pro jejich území skutečně reálné, projít je s lidmi, kteří je budou v praxi řešit, a ověřit, co by obyvatelé v takové situaci opravdu potřebovali. Následně si připravené postupy vyzkoušet, alespoň formou jednoduchého cvičení. Teprve
v praxi se totiž ukáže, co v plánu chybí, kde jsou slabá místa a na co je potřeba se zaměřit.

Umělá inteligence a nové technologie mohou krizové řízení výrazně posílit a my se jim věnujeme každý den. Ve chvíli, kdy se však svět nevyvíjí podle našich představ, rozhoduje především to, zda má obec připravené konkrétní kroky, lidi a prostředky, aby je dokázala skutečně provést.

Odolnost totiž nezačíná u technologií ani u strategických dokumentů. Začíná u připravených lidí a obcí, které vědí, jak jednat, když běžné systémy přestanou fungovat.