Co všechno dnes patří do bezpečnosti města? Vedle ochrany obyvatel, infrastruktury, dat nebo kontinuity služeb se stále zřetelněji objevují témata, která byla ještě před několika lety vnímána především jako environmentální, technická nebo provozní. Jedním z nich je voda.

Evropská komise v červnu 2025 přijala European Water Resilience Strategy a zasadila vodní problematiku do širšího rámce odolnosti, bezpečnosti, připravenosti a konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. To je důležitý posun v samotném způsobu uvažování. Dostupnost vody totiž není pouze otázkou vodních zdrojů. Je předpokladem fungování průmyslu, energetiky, zdravotnictví, požární ochrany, zásobování i každodenního provozu měst.

Bezpečnostní otázka proto nezní pouze „budeme mít dost vody?“. Přesnější je ptát se: které funkce území jsou na ní kriticky závislé, jaké rezervy systém má a co se stane, pokud se dnešní provozní podmínky změní?

Právě tady se ukazuje rozdíl mezi sektorovým řízením a skutečnou odolností. Jednotlivé části systému mají své vlastníky, správce, regulaci i plány. Stát řeší svou úroveň, vodohospodáři provoz infrastruktury, správci povodí hospodaření s vodou, města své služby a krizové řízení. Každý může svoji část plnit správně, a přesto může mezi jednotlivými odpovědnostmi vznikat prostor, který nikdo neřeší jako celek.

To je typický problém složitých systémů: riziko nevzniká pouze selháním jednoho prvku, ale také vazbami mezi prvky, které nikdo samostatně nevlastní.

Pro města a regiony proto není cílem přebírat odborné kompetence vodohospodářů nebo státu. Potřebují ale rozumět vlastnímu území jako systému. Které služby musí fungovat i při omezení zdrojů? Kde existuje záložní kapacita? Kde je kritická závislost na jednom zdroji, infrastruktuře nebo provozovateli? Která omezení jsou zvládnutelná provozně a která už vyžadují strategické rozhodnutí?

Stejně důležitá je práce s časem. Řada bezpečnostních témat se dnes posuzuje podle bezprostřední naléhavosti. U dlouhodobých rizik to může být zavádějící. Nedostatek vody, stárnutí infrastruktury, závislost na několika dodavatelích nebo nedostatek odborných kapacit se nemusí projevit náhle. Postupně ale mohou snižovat rezervy systému a omezovat prostor pro rozhodování ve chvíli, kdy přijde další tlak.

Odolnost proto vyžaduje nejen reakční plány, ale také práci se scénáři, rezervami a kritickými závislostmi. Nejde o předpovídání konkrétní krize. Jde o schopnost připravovat systémy tak, aby při změně podmínek nebyla každá odchylka zároveň krizí.

Tato úvaha má přímý dopad i na rozvoj měst. Nová čtvrť, průmyslový areál, energetický projekt, nemocnice nebo datové centrum nejsou pouze investicemi do budov a technologií. Vytvářejí nové nároky na infrastrukturu a nové závislosti. Strategické plánování by proto nemělo pracovat jen s dnešní kapacitou, ale také s otázkou, zda jsou klíčové zdroje a služby dostatečně robustní pro životní cyklus připravované investice.

Voda je dobrým výchozím příkladem, ale zdaleka ne jediným. Podobně lze uvažovat o závislosti na navigačních
a časových službách, dostupnosti klíčových surovin, koncentraci dodavatelských řetězců, energetických vazbách, odborných kapacitách nebo technologických platformách, bez kterých začíná být fungování měst obtížně představitelné.

Zajímá nás, na jakých systémech moderní město stojí, jak jsou propojené a co se stane, pokud některý z nich přestane fungovat v rozsahu, na který jsme dnes zvyklí.

Právě tento typ otázek patří podle nás k praktickému obsahu bezpečných a odolných měst. Ne proto, že by každé potenciální riziko vyžadovalo nový dokument nebo samostatný program. Ale proto, že města potřebují umět rozlišit, která témata mohou ponechat na sektorovém řízení a která už vyžadují společný pohled napříč kompetencemi.

Svět se mění rychleji než infrastruktura, strategické plány i investiční cykly. O to důležitější je zachovat si schopnost otevírat i témata, která dnes nejsou na prvních stránkách bezpečnostních strategií, ale mohou v horizontu několika let významně změnit podmínky, ve kterých budou města fungovat.